Jak jsem se dostala k honičům

To, že jsem se stala majitelkou a posléze i chovatelkou švýcarských honičů je vlastně omyl. Původně jsem hledala psa, který by se hodil na náš statek, aby hlídal, nebyl moc malý (to abych se k němu nemusela moc ohýbat) a mohl se mnou chodit na dlouhé procházky. Tak jsem po prohlížení dostupných atlasů psů vybrala bernského salašnického psa. Jenže vybrat si plemeno a pak sehnat štěně je někdy pěkně složité. Nicméně díky mému tatínkovi, pro kterého byl „berňák“ jako „berňák“ jsme se nakonec jeli podívat na naši Xitu a vy kdo znáte štěňátka švýcarských honičů a nebo jste si prohlédli obrázky ve fotogaleriích jednotlivých vrhů mi jistě dáte za pravdu, že by člověk musel mít hodně silnou vůli, aby odolal. A tak se stalo, že se v naší rodině usídlili zcela jiní psi něž jsem si původně plánovala. Ale postupem času jsem se naučila je znát a vědět co od nich mohu očekávat. A mohu napsat, určitě bych neměnila (i když někdy jsou to s nimi nervy). Nevím, zda jsem pro ně ideální páneček, ale vyzkoušeli jsme spolu mnoho aktivit a vím, že se švýcarští honiči umí hodně přizpůsobit (a i já se umím přizpůsobit).
Díky švýcarským honičům jsem se dostala na praxi do Švýcarska a seznámila se tam s úžasnými lidmi kolem švýcarských honičů a několikrát se tam i vrátila. Díky psům jsem se dostala i do Norska a Švédska odkud jsem přivezla první švycké honiče v ČR. Díky psů jsem se seznámila s mnoha fajn lidmi. Dokonce jsem si udělala i myslivecké zkoušky. I když se myslivosti aktivně nevěnuji, protože mi už na to nezbývá čas, tak doufám, že to bude jeden z mých „koníčků na důchd“ a že tak budu moci plně rozvinout to pro co byli švýcarští honiči chováni a budu je moci obdivovat v jejich přirozeném prostředí a při jejich přirozené práci. Takže jak sami vidíte, nakonec ne páneček, ale pes si přizpůsobí pánečka k obrazu svému. A ono je to vlastně jedno kdo se komu přizpůsobuje, hlavně, že nám je spolu dobře. Tedy doufám, že mohu mluvit i za ty své honiče.

s Lady v Itálii	s Eri na zkouškách